Úspěch našeho Marka Růžičky na NMČR 2007

25. červen 2007 (Pondělí)

Ve dnech 21. – 24. června 2007 se v RGC Mariánských Lázních uskutečnilo další Národní mistrovství České republiky ve hře na jamky. Mezi devadesát zúčastněných se zařadil i náš nový člen Marek Růžička (HCP + 0,5). Po čtvrteční kvalifikaci v kategorii mužů, která měla dramatickou rozehrávku šesti hráčů o tři postupová místa, kterou naštěstí prošel, si nakonec vybojoval třetí místo. Rozhodli jsme se, že se s Vámi prostřednictvím krátkého rozhovoru podělíme o jeho zážitky.

Marku, před týdnem jsi se vrátil z Národního mistrovství ČR na jamky. Jak se ti v Mariánských Lázních hrálo?

Výborně. V Mariánských Lázních je jedno z nejstarších hřišť u nás, je velmi kvalitní a rád se tam vracím. Ten týden, který jsem tam strávil, byl pro mě velmi příjemný a jsem rád, že jsem právě tohle hřiště mohl spojit s NMČR na jamky. Každoročně se na jamkovku moc těším, protože se jedná o úplně  odlišný styl hry než je hra na rány, kterou hraji celý rok. Jsem nucený volit jinou strategii a při hře samotné jinak přemýšlet.

A co bylo nejobtížnější? Pro mě by to bylo ujít 36 jamek denně...

To ani ne. Je pravda, že kromě kvalifikace jsme hráli 36 jamek denně. Já jsem na to ale zvyklý z USA, kde hrajeme tento počet na turnajích běžně. Pro mě bylo nejnáročnější asi zvládnout počasí, které bylo hodně podobné tomu co tady na Kořenci důvěrně znáte – po deseti minutách se střídalo slunko s deštěm, takže nejvíce starostí bylo s převlékáním a sušením promoklého oblečení. K tomu bych rád podotknul, že jsem měl perfektního kedyho, mojí Evičku. Bez ní bych to jen těžko zvládal.

Jaká byla tvoje cesta celým turnajem až k bronzové medaili?

Letos startovalo asi devadesát lidí s handicapem do 5,0 a do pavouka jich postupovalo cutem třicet dva.

V kvalifikaci jsem zahrál 77 ran, což přičítám špatné psychice, do které jsem se dostal tím, že se mi nepovedlo posledních pár jamek. Říkal jsem si, že to na mě není žádný extra dobrý výsledek, ale že na projití cutem by to mělo v pohodě stačit. Šel jsem si lehnout na hotel, kam mi asi za tři hodiny volala sestra, že mám rychle dorazit na hřiště, že je rozstřel. Kvalifikovalo se dvacet devět lidí, kteří měli 76 ran a méně, a teď šlo šest lidí na rozehrávku o tři místa. Naštěstí jsem po čtyřech jamkách prošel. Z rozehrávky nepostoupili většinou ti hráči, kteří měli méně zkušeností a asi neunesli psychický tlak podpořený i tím, že se na nás přišlo podívat přibližně 80 lidí.

Po kvalifikaci jsem si řekl, že když už jsem se jednou dostal do pavouka, tak udělám všechno pro to, abych se dostal na bednu. Nakonec jsem startoval z 30. pozice a šel jsem na třetího, který zahrál 70. V prvním kole jsem vyhrál nad Viktorem Skalle 4/3 (na 15. jamce), v druhém kole 2/1 nad Davidem Procházkou (na 17. jamce), ve třetím 3/2 nad Petrem Strýčkem (na 16. jamce) a semifinále jsem prohrál těsně 1/0 (až na 18. jamce) s Tomášem Kamasem, který nakonec skončil druhý. Mimochodem je to ten, který na Kořenci uhrál rekord hřiště 66.

O třetí místo jsem nakonec hrál s Martinem Příhodou a vyhrál jsem 3/1 (na 17. jamce). Vzhledem k tomu, že je domácí, tak mu všichni diváci fandili. Myslím si, že to byl velice kvalitní zápas. Za zmínku třeba stojí, že na dvojce mi s ním nestačilo birdie na vítězství na jamce, zahrál eagle. Naopak na dvanáctce jsem vyhrál s eaglem já a mu jeho birdie nestačilo. 

Tvojí sestře Katce se taky docela vedlo, že?

Jasně, vždyť získala první místo Katka hrála dost dobře, zasloužila si to. Tři ze svých čtyř zápasů neskončila později než na 14. jamce. Loni jí to uteklo jen o vlásek, tak letos si to vynahradila. Tento rok se jí celkově daří. Po třetím místě na Mistrovství Rakouska a po zlaté medaili z Mistrovství Slovinska má i domácí titul.

Co Tě čeká v nejbližší budoucnosti?

Za 14 dní hraji za Ostravu extraligu na Nové Americe a druhý týden v srpnu mě čeká Mezinárodní mistrovství ČR na rány v Cihelnách u Karlových Varů, kde bych chtěl skončit do 5. místa. Budu však muset hrát svůj životní golf, přijede totiž špička z celé Evropy.

Jak bys to celé zhodnotil?

V první řadě bych rád řekl, že jsem moc rád, že jsem se tohoto mistrovství zúčastnil. Jamkovka je něco výjimečného, protože je naprosto nevyzpytatelná. Soupeři se nesmí navzájem podceňovat. Hráč s horším handicapem může kdykoli porazit toho s tím lepším, a také vyhrát může kdokoli z těch třiceti dvou z pavouka. Například letos ve druhém a třetím kole vypadla většina favorizovaných hráčů.

Pokud bych měl mluvit o sobě, tak pro mě je to druhý nejcennější kov, hned po vítězství v extralize v roce 2003. V posledním kole letošní jamkovky, ve kterém jsem bojoval o bronz,  jsem měl ještě tolik energie, že jsem byl po sedmnáctce 5 pod par, i když jsem měl vlastně za sebou téměř 125 jamek. Celkově si myslím, že to byl jeden z mých nejlepších zápasů. Měl jsem natrénováno, tak jsem bojoval až do konce. V jamkovce se nic nesmí vzdávat, hraje se rána od rány, jamka od jamky.

Úspěchu vděčím rodičům, Evičce a sestře Katce. V našem „teamu“ vládla pozitivní a pohodová nálada, což mělo také velký podíl na našem umístění. Tímto bych jim chtěl všem moc a moc poděkovat.

   
   

 


← zpět ← sdílet na FACEBOOKU sdílet na FACEBOOKU